Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 3. díl

4. den – magický kopec a kavárna

Ráno jsme vyzkoušeli první mléčný výrobek, plnotučný domácí zákys. Byl skvělý. Po snídani jsme se vypravili na výlet na Maginhrad. Přiblížili jsme se autem ke kostelíku v Malých Teriakovcích, dál se M. nesla v manduce. Cesta nebyla dlouhá, zato se postupně čím dál více zhoršovala. Na Maginhradu (název mi mimochodem připomněl Magiku von Čáry) je rozhledna, ale celý vršek kopce byl v tom čase turisticky hůře přístupný – jsou tam polámané stromy, nevede tam žádná hezká pěšinka. My jsme se tam setkali se třemi Romy – otec se dvěma syny, kteří tam zpracovávali dřevo z polomu. Ti nám poradili „lepší“ cestu dolů a vypadali jen trochu překvapeně, že se tam prodíráme s miminem v nosítku. Mnohem větší údiv v nich vyvolal fakt, že jsme z Brna a v jejich končinách jsme na dovolené, přestože tam nemáme žádné příbuzné(!).

Cestou zpět jsme chtěli zkusit alespoň trochu jinou trasu. Pěšina, kterou jsme se vydali, nás ale vedla kolem plotu až do Nižného Skálnika. Cestou se staly dvě události, díky kterým ta oklika stála za to. První z nich byla hrozně romantická. R. mi pomocí turistické hole sundal ze stromu krásně červené jablko. Bylo příjemně kyselé. Druhá z nich byla výstražná. Šli jsme kolem domu s otevřenou bránou, zpoza které po nás vybíhali psi, jakmile jsme se trochu přiblížili. Na rozdíl od mých zážitků z druhého dne byli tihle docela velcí, i když jeden, zřejmě nejostřejší, byl přivázaný na řetězu. Chvíli jsme postávali opodál, udělali několik neúspěšných pokusů o projití a čekali, že každou chvíli musí přijít nějaký člověk. Až poté, co přišel, jsme zvládli zrádný úsek překonat. Tím se ukázalo, že nápady R. na cestu do Rumunska, jsou pro nás (aktuálně) nereálné (rumunští psi jsou známí svou drsností, o které jsme měli možnost se přesvědčit v létě 2013).

Odpoledne jsme kvůli horšímu počasí zvolili návštěvu kavárny v Hnúšti. I tady jsme byli jediní hosté, pokud nepočítáme kontrolorku z hygieny, která přišla později na udání kvůli hluku. Barman byl zvláštní mladík s vysokým hlasem a zženštilými projevy. Kromě zvláštností na jeho vzhledu nás překvapilo např. i to, že mi ohřál plechovku s nealkoholickým pivem v mikrovlnce, protože jsem na jeho dotaz, zda chci nápoj z lednice nebo ne, odpověděla, že nemusí být vychlazený. Nicméně mu nevadilo, že v kavárně přebalujeme pokakané dítě a vůbec byl velmi pozorný. Při odchodu se ptal, co tam děláme (tipoval návštěvu u příbuzných) a zadoufal, že třeba přijdeme ještě jednou (a to jsme nijak velkou útratu neudělali, dali jsme si jen dvě kávy, limonádu, nealko pivo a velký pytlík oříšků, který nám ale účtoval jako by měl třetinovou gramáž, jak nám došlo, když jsme si pak přepočítávali, kolik jsme platili).

Zlatým hřebem dne byla večeře v kolibě. Dala jsem si, s velkým strachem, protože co se kvality masa týče, jsem hodně náročná a vybíravá, roštěnou z jelena. Bylo to neuvěřitelně dobré. Tak tenké plátky masa jsem snad nikdy nejedla. Opravdu gurmetský zážitek.

5. den – autoturistika

Den jsme začali odvážně – po snídani jsme si koupili žinčicu. Naše střeva ji ale zvládla bez problémů. Počasí zase nebylo nic moc, takže to v tento den byla spíše autoturistika. První zastávku jsme udělali v Rybníku, kde mají opuštěný kostel za obcí a pak taky zajímavou památku v podobě pozůstatků čelní stěny starého kostela nebo snad zvonice. Příjemným zpestřením další cesty byl romský mladík, který nás míjel na kole a vesele nám mával. Další zajímavostí po cestě byla vysoká pec v Sirku – Červeňanech. Tady jsme se seznámili s šedesátiletým romským starým mládencem, který nám zajímavě povídal o okolních zajímavostech, o svém životě a na tabletu nám ukazoval fotky.

V bývalé hornické obci Železník jsme si za deště prohlídli pozůstatky hornického zábavního areálu s altánem a kuželkami. M. se najedla a vyrazili jsme do Rožňavy, kde si R. potřeboval vyřídit něco v bance. Cestou jsme se zastavili ještě u magnezitového závodu Jelšava, který si R. vyběhl vyfotit, za což byl, naštěstí s úsměvem, pokárán panem vrátným.

Poslední dvě noci jsme měli rezervované ubytování v hotelu Mlynky. Oproti dvěma předchozím ubytovacím zařízením tady bylo studené nepříliš přátelské prostředí, což se od hotelu dalo čekat. Číšník se dokonce ani jednou neusmál na M., i když ta se vehementně snažila navázat s ním kontakt.

Další díly seriálu

• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 1. díl
• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 2. díl
• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 3. díl
• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 4. díl

Mapa k článku

Komentáře k článku

Chcete upřesnit nějakou informaci? Jaké máte zážitky z návštěvy těchto míst? Máte vlastní cestopis? Co byste doporučili ostatním?

Děkuji, že navštěvujete web Duše Karpat! Sledujte i náš Facebook.
Pokud se Vám článek líbil, odkažte na něj, prosím, ze svých stránek.