Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 2. díl

2. den – celodenní výlet

Hned ráno si R. vyšel fotit východ slunce. Odcházel před šestou hodinou v domnění, že mně a M. dopřeje ještě nějaký čas nerušeného spánku. M. se ovšem rozhodla, že na dovolené se prostě vstává v 6 (v létě jsem si to vysvětlovala teplem a světlem, teď ale žádné vysvětlení nemám).

Den byl krásný, takže celodenní výlet byl jasnou volbou. Šli jsme okruh z Línie, přes obec Šoltýska do Ďubákova a zpět. Poté, co jsme se vyškrábali do prvního kopce nad Líniu, ukázalo se, že jsem zapomněla vzít piknikovou deku (nutnou pro to, aby se M. mohla trochu protáhnout a polozit). To nás na chvíli vyvedlo z dobré nálady, ale nakonec jsme to zvládli i bez ní. Během první zastávky jsme poprvé zažili, jak se M. umí naštvat, když jí vezmeme jídlo. Dali jsme si totiž s R. banán, o který M. jevila velký zájem. Nechali jsme ji tedy banán žužlat, ale když už zbýval jen kousek, který se nedal pořádně držet, snědla jsem ho. To vyvolalo vzteklý řev, který se nám podařilo utišit až nabídnutím ovocné přesnídávky.

Protože se nám dobře šlo a M. se na čerstvém vzduchu pěkně spalo, prodloužili jsme si cestu až k rozhledně na kopci Jasenina. Nakonec jsme to ale museli necelého půl kilometru před ní vzdát, protože cesta se rapidně zhoršovala, až se stala kočárem nesjízdnou. M. zrovna spala, takže jsme ji nemohli ani vzít do náručí. Zacházka měla ale smysl, protože jsme na louce potkali sympatického dědečka, který si jel ve starém embéčku, z kopce neměl ani nastartováno, a říkal, že byl na chatě měnit okno, které jim vysklil nějaký dravec.

V Ďubákovu dostala M. oběd (skleničku ohřátou mým tělesným teplem), my s R. jsme si dali chleba se šunkou a sýrem a seznámili se s veselým pánem s krásným umělým chrupem, který se nám pochlubil, kolik hub ráno našel.

Cestu zpět jsme zvládli docela rychle, a tak R. nabídl, abych se šla proběhnout. Nakojila jsem M. a vyrazila. Měla jsem v plánu běžet po loukách a potom to stočit na silnici a vrátit se po ní. Vybíhala jsem kolem půl 6. Nejprve to bylo super. Bylo příjemně, louky byly nádherné, potkala jsem rodinku s dětma, krávy. Pak se ale rychle šeřilo, takže jsem se rozhodla, že pro cestu zpět zvolím raději zase cestu po louce, protože nemám žádné světlo ani reflexní prvky pro bezpečný běh na okraji silnice. Pak od stavení vyběhl štěkající malý pes (ti velcí se mohli zbláznit, jak se snažili utrhnout ze řetězu). Potom mi v cestě stály kozy. U některých jsem si nebyla jistá pohlavím. Kozlů se bojím. Zastavila jsem. Pak jsem se trochu rozběhla. Utíkaly (nebo utíkali?) pryč. Zase štěkal nějaký pes. Cesta, kterou jsem měla na mapě, tam vůbec nebyla. Aha, tak to nebyla chyba mapy, ale moje neschopnost v ní číst. Cestu jsem našla, ale stejně jsem se po ní nakonec nevydala (štěkající pes). Pak jsem slyšela výstřel. Nebyla jsem si jistá, jestli nemůžu popadnout dech strachy nebo fyzickou námahou. Běžela jsem nakonec i zpět stejnou cestou. Když jsem znovu potkala rodinku, jak se vrací z procházky, teprve jsem vydechla. Posledních pár set metrů se mi běželo o dost lehčeji.

Večeřeli jsme v penzionu, kde se M. rychle spřátelila s milou číšnicí a já si trochu oživila italštinu konverzací se dvěma postaršími pány.

3. den – přejezdový

Jak je už u nás dobrým zvykem, i během této dovolené jsme byli ubytovaní na několika místech, konkrétně na třech (vždy po dvou nocích). Čekal nás tedy první přejezd. Počasí vypadalo slibně, takže jsme zaparkovali na sedle Chorepa a vyšli si s M. v manduce na rozhlednu na kopci Slopovo. Nahoře jsme dokonce roztáhli piknikovou deku a užili si příjemného lenošení a krmení, než se začalo zatahovat a foukat. Při další cestě autem jsme přímo na silnici viděli lišku. Díky nízké frekventovanosti silnice a přímému úseku si R. troufl zastavit a lišku fotit.

Počasí se netvářilo, že by nám doporučilo další výlet, takže jsme se vydali na oběd do vytipované koliby v Kokavě nad Rimavicou. Byli jsme tam jediní hosté, což by za jiných okolností mohlo působit podezřele, ale tady jsme to vítali. M. totiž nebyla úplně v nejlepší náladě, což se ale projevilo až poté, co jsme si objednali jídlo. Číšnice, milá paní okolo padesátky, nám nabídla, že M. podrží během toho, co my budeme jíst. Chodila s ní po restauraci a ukazovala různé věci a najednou zašly do kuchyně. Vyděšeně jsem se podívala na R. Ten měl dokonce žaludek i na to, aby začal vtipkovat, že už startujou auto a M. unášejí. Naštěstí asi paní servírce (později se ukázalo, že je to vedoucí restaurace) během pár sekund došlo, že odchod mimo náš dohled asi nebyl nejlepší nápad a vrátila se (i s M.!) za námi. Pak jsme se dozvěděli, že má vnučku o pár měsíců starší než M. A byla taky první, kdo se podivil, co v těchto končinách děláme. Nechtělo se jí věřit, že jsme tady na dovolené, a předpokládala, že tu musíme mít nějaké příbuzné, proč bychom sem jinak jezdili, že. Kraj není turisticky příliš vyhledávaný, je zde hodně romských osad, vybydlených domů, starých zemědělských družstev a pozůstatků z období, kdy zde bylo na výsluní hornictví. Zašlá sláva.

Odpoledne jsme si koupili medy ve Včelím kRaji v Liešnici (prvá vzdelávacia včelnica na Slovensku). Zde vznikla památná věta, kterou mi R. asi bude opakovat ještě dlouho, a kterou jsem pronesla poté, co mi došlo, že polorozbořený dům není jen zázemím pro včelařské záležitosti, ale i obydlím mladého pana včelaře (a jeho ženy, zřejmě): „Oni tady snad i bydlí!“.

Dalším bodem programu bylo sírové oko. Jedná se o přírodní pramen, z nějž vyvěrá voda, která nikam neodtéká. Obsahuje chemické prvky, které způsobují sírový zápach, a bublá jako čarodějnický kotlík v pohádce. O jeho existenci jsme se dozvěděli díky tomu, že je na místě keška. Je to multi cache (poloha kešky, a tedy i jezírka, se musí vyluštit na základě údajů z nedalekého hřbitova), přesná lokace jezírka je tím tak trochu tajná.

Čekaly nás dvě noci v Salaši pod Maginhradom, což je nejen krásné místo k ubytování, ale pyšní se i skvělou restaurací. A to hned ze tří důvodů: 1. úžasně tam vaří, 2. prodávají mléčné výrobky, o kterých bude řeč později, 3. mají tam dřevěné dětské židličky (takové, jaké jsme měli s R. v dětství, aspoň si to myslíme) a M. se v nich hrozně líbilo – po dlouhé době jsme tak zažili společné stolování, u něhož jsme měli oba obě ruce volné.

Další díly seriálu

• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 1. díl
• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 2. díl
• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 3. díl
• Za Sásami Slovenského středo- a rudohoří – 4. díl

Mapa k článku

Komentáře k článku

Chcete upřesnit nějakou informaci? Jaké máte zážitky z návštěvy těchto míst? Máte vlastní cestopis? Co byste doporučili ostatním?

Děkuji, že navštěvujete web Duše Karpat! Sledujte i náš Facebook.
Pokud se Vám článek líbil, odkažte na něj, prosím, ze svých stránek.