S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 3. díl

5. den – zlatý hřeb

Na pátý den jsme si naplánovali pořádný výlet. Chtěli jsme dojít k Mořskému oku (Morskie Oko, největší jezero v Tatrách). Měli jsme pochybnosti, jestli jsme schopní to zvládnout, protože cesta tam, i když po krásném asfaltu, má skoro 9 km. Vyjeli jsme docela brzo (o půl 9 ze Ždiaru), abychom zaparkovali na parkovišti nejblíže vstupu do národního parku (7. den se potvrdilo, že jsme zvolili správné načasování). Nakojila jsem M. a mohli jsme vyrazit.

Cesta k Mořskému oku měla trvat kolem 2,5 hodin. Nasadili jsme rychlé tempo, M. usnula a my jsme předbíhali ostatní výletníky (turisté, kteří mířili někam dál než k plesu, byli dávno na cestě, takže kolem nás byli opravdu jen samí výletníci). Abychom ji předčasně neprobudili, nezastavovali jsme, a když jeden z nás potřeboval na WC, běžel napřed, vykonal potřebu a pak zase zbytek rodinky doběhl. Tím se alespoň částečně kompenzoval můj sen, že si na dovolené půjdu zaběhat, což jsem v nabitém programu nakonec nestihla. Až tak mi to nevadilo, tropická vedra, která v té době panovala u nás, byla v horách sice snesitelnější, ale přece jen úmorná.

K Mořskému oku jsme došli za hodinu a tři čtvrtě, s odpočatou M., která se probudila jen chvíli před tím. Najedli jsme se u horské chaty, kde jsme si dokoupili zásoby tekutin. Byl to nejlepší oběd z celé dovolené, protože v 1.400 m n. m. nebyly vosy!

Zamáčkli jsme slzu, že se teď výš nepodíváme, a posilnění jsme se vydali na okruh kolem plesa. M. absolvovala cestu v manduce (kočár jsme zaparkovali k ostatním odstaveným „wózkům”). Kolem oka je to asi 2,5 km po kamenenech. Terén je s dítětem na břiše za sucha dobře zvládnutelný, po dešti by to bylo horší.

Cesta dolů by měla být rychlá, říkali jsme si. Za chvíli poté, co jsme vyrazili M. zase usnula. R. si ale všiml černých mraků nad námi. Uvažoval, že bychom se mohli schovat do hospůdky po cestě a počkat, než to přejde. Mně se zdálo, že z toho déšť nebude a hlasovala jsem pro variantu pokračovat v cestě, zvlášť, když M. spinká. Déšt přišel asi 50 m před hospodou. Doběhli jsme dovnitř a sledovali, jak stánek se zmrzlinou v cuku letu obměnil sortiment a začaly se tam prodávat pláštěnky.

Cesta dolů nakonec taková pohoda nebyla, M. se brzo probudila, protestovala proti pobytu v kočáře a museli jsme ji nést. Byli jsme rádi, že jsme nezmokli a tento téměř horský výlet zvládli.

6. den – od všeho trochu

Po náročnějším výletu předchozího dne nás čekala spíše autoturistika. R. fotil před Jurgovem na Polaně Pod Okólne soubor dřevěných salaší, v Jurgově jsme nahlédli na trh a do dřevěného kostelíku.

Hlavním bodem programu měla být procházka na Kotelnicu, do údajně nejoblíbenějšího lyžařského areálu v Polsku. Nechtěli jsme jet lanovkou (zdálo se nám to dost mastňácké a nechtěli jsme zatím vystavovat M. tak rychlým změnám převýšení), takže jsme zaparkovali na konci asfaltové silnice nad Bukowinou Tatrzańskou a vydali se na vrchol po hřebeni.

Na Kotelnici nás čekal krásný výhled na hory, spousta vos a předražená zmrzlina. M. si snědla svoji mrkvičku a zamířili jsme zpět k autu. Dál jsme se ještě zastavili u Przełomu Białki. Představovali jsme si klidné opuštěné místo s řekou deroucí se mezi skalami, což bylo hodně naivní. Parkoviště bylo nejenom téměř plné, ale ještě k tomu zpoplatněné. Neměli jsme tolik drzosti jako Slováci, kteří přijeli těsně po nás a uhádali si parkovné gratis, a paní, která působila jako samozvaná výběrčí, jsme zaplatili 5 zlotých. V řece se koupali děti i dospělí, nějací kluci skákali do vody ze skály, skupinky přátel grilovaly klobásy. Od parkoviště přicházeli lidé pěšky, přímo na místo přijížděli na motorkách či čtyřkolkách. Místo mělo svoji jedinečnou atmosféru, podobně jako góralská pláž u Ziębówky.

Cesta na ubytování byla šílená. M. řvala. Udělali jsme pauzu, nakojila jsem ji, uklidnila se. Dali jsme ji zpět do autosedačky, řvala. Po další pauze se na chvilinku zklidnila a pak zase řvala. Uf. Jinak jsme ale projížděli krásnou cestou přes malebnou Łapszanku do Osturni. Cesta byla úzká, doufali jsme se, že se nebudeme muset vyhýbat s protijedoucím autem. Na dvou místech byla silnice přehrazena závorou, pod kterou jsme tak tak projeli (a mysleli na to, že při dřívějších akcích, kdy jsme často jezdili s koly na střeše, by taková překážka byla čarou přes rozpočet).

Z večeře v restauraci toho dne sešlo, M. už byla unavená a uplakaná, R. šel proto koupit něco večeři do obchodu. Když se vrátil, básnil o oštiepku, který koupil u stánku přímo od bači. Když potom připravil chleba se sýrem, rozplývala jsem se, jak je ten sýr dobrý, to je úplně něco jiného, než ten "průmyslový", co se dá sehnat u nás. R. chvilku poslouchal moje ódy, než mi prozradil, že na večeři použil pološtiepok, který vezeme z Brna.

Další díly seriálu

• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 1. díl
• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 2. díl
• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 4. díl
• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 3. díl

Mapa k článku

Komentáře k článku

Chcete upřesnit nějakou informaci? Jaké máte zážitky z návštěvy těchto míst? Máte vlastní cestopis? Co byste doporučili ostatním?

Děkuji, že navštěvujete web Duše Karpat! Sledujte i náš Facebook.
Pokud se Vám článek líbil, odkažte na něj, prosím, ze svých stránek.