S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 2. díl

2. den – Hala Ornak

Po uplakané noci jsme se vzbudili do krásného rána. Penzion, v němž jsme bydleli, byl rodinného typu a na dětský pláč tady tak byli asi zvyklí. Aspoň si na nás nikdo nestěžoval. My jsme vymoženosti, které tady měli, ještě příliš nevyužili, ale pro větší malé děti a jejich rodiče je to ráj. Dětský koutek a hřiště je už skoro samozřejmostí, ale tady jsme měli v pokoji i vaničku a nočník. Na snídani (či večeři) možnost využít dětské židličky, dětské příbory i nádobí. Do toho krásné místo. Určitě by stálo za to se sem zase někdy vrátit.

R. měl dopředu nastudované doporučené trasy s kočárem, tento den nás čekala první z nich. Vypravili jsme se na Halu Ornak (hala je horská oblast v Tatrách sloužící k pasení dobytka). M. byla hodná a vyšla nám vstříc – celou cestu nahoru prospala. Vzbudila se kousek před cílem, takže jsme pohodlně došli k chatě, rozložili deku a pustili se do piknikování. Rodičů s dětmi nejrůznějšího věku tam bylo spousta, Poláci, stejně jako my Češi, mají turistiku ve velké oblibě a do hor tu chodí lidé nejrůznějšího věku, výšky, váhy atp. Ztropili jsme tady malou scénu, to když jsem M., která nosí Pavlíkovy třmínky, musela převléknout (učí se pít vodu a byla celá mokrá). To obnáší sundání „řemínků“ a jejich opětovné nandání. Většina lidí nás pozorovala zpovzdálí, ale dva malí kluci přišli až k nám na deku a zvědavě sledovali, co se děje. Teď, když to píšu, si říkám, že je jasné, že mimina někdy brečí, ale tam jsem byla rudá až za ušima, že zrovna my rušíme poklidnou atmosféru takovým řevem.

Cestou zpět si M. zase zdřímla, takže jsme byli dost rychlí a stihli ještě večeři v příjemné kolibě Ziębówka a procházku ke goralské pláži, kde jsme si zchladili nohy v řece. Místní otužilci se regulérně koupali, ale já jsem chlad na nohou cítila ještě hodinu poté, celá bych tam nevlezla.

3. den - přejezdový

Po dvou nocích nás čekal přesun do jiného ubytování, tentokrát ve slovenském Ždiaru. Užili jsme si tedy trochu autoturistiky, která se kupodivu dala docela v pohodě zvládnout i s miminem. Zastavili jsme se u dřevěného kostelíka v Ząbu (na tomto místě by konečně stálo za to zmínit, že jednou z fotografických vášní R. jsou právě dřevěné církevní stavby). M. svačila u kostela v Bachledówce, na pozdní oběd jsme si zajeli do lyžařského areálu na kopci Zgorzelisko. Tady vznikl první z četných polských kontaktů, které si M. během dovolené udělala. Její strategie je jasná. Vybere si nějakého člověka, upřeně se na něj dívá a čeká, než se na ni usměje. Vzápětí úsměv opětuje a už to je – usmívají se na sebe, ten člověk na ni začne mluvit, pak mluví s námi. Takto se navazují známosti!

Poslední zastávka toho dne byla u aktuálně nefungujícího hotelu Kolowrat. Pohodu krásné louky s nádherným výhledem na hory Havran a Muráň v Belianských Tatrách značně narušovaly otravné vosy. Letos nám tyto přemnožené potvory daly pokoj jen jediný den dovolené.

4. den - slovenský

Mezonetové uspořádání apartmánu pro nás s malým miminkem nebylo moc praktické. Tento drobný nedostatek ale převážila velká koupelna, bohaté snídaně a krásný výhled. Do dětského koutku jsme opět jen nakoukli - M. se aspoň pohoupala na koníkovi. 

Program tohoto dne se vymyká z názvu celého textu. Nestrávili jsme ho ani v Polsku ani v Tatrách. Měli jsme v plánu projít si část hřebínku Spišské Magury (ze Ždiaru na Magurku a pak po hřebeni na Strednicu). Ve Ždiaru se zrovna náhodou konal velký folklorní festival, jehož hlavní dění probíhalo právě na Strednici. Ještě před výletem chtěl R. udělat pár fotek krojovaného průvodu, který měl vycházet v půl 1 od kostela (harmonogram se ale nakonec nedodržel, takže z focení moc nebylo).

Cesta na hřeben byla hrozná – obtížně sjízdná louka, velké stoupání, vedro, ani kousek stínu. M. nebyla v nejlepší náladě, já jsem to chtěla zabalit a R. sveřepě tlačil kočár vpřed a pot z něho jen crčel (když jsem ho chtěla aspoň na chvíli vystřídat, ukázalo se, že kočárem ani nehnu). Po zastávce na kojení v alespoň drobném stínu u posedu se M. uklidnila a brzo usnula, takže cesta vzhůru začala být o něco snesitelnější. Na Magurku jsme se nakonec vydrápali.

Potkali jsme tam trojici mladých bikerů, kteří na naše dotazy na sjízdnost terénu na hřebeni přesvědčivě odpovídali, že s „kočíkom“ je to v klidu. Moc jsem jim to nevěřila, ale nakonec měli docela pravdu. M. se probudila, když jsme měli začít klesat z hřebene na Strednicu. Jako na zavolanou se před námi vynořil přístřešek s lavičkami, kde jsme se mohli pohodlně najíst. Na Strednici jsme si užili chvíli festivalového ruchu a pak si to už klidným Ždiarem se zastávkou na večeři směřovali k ubytování.

Další díly seriálu

• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 1. díl
• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 2. díl
• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 4. díl
• S půlročním „maluchem“ do polských Tater – 3. díl

Mapa k článku

Komentáře k článku

Chcete upřesnit nějakou informaci? Jaké máte zážitky z návštěvy těchto míst? Máte vlastní cestopis? Co byste doporučili ostatním?

Děkuji, že navštěvujete web Duše Karpat! Sledujte i náš Facebook.
Pokud se Vám článek líbil, odkažte na něj, prosím, ze svých stránek.